Základní lidská práva jsou v České republice garantována jednak Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních smluv, například Úmluvou proti mučení, Úmluvou o právech dítěte a zejména evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tuto úmluvu vykládá a aplikuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku).
Tyto smlouvy byly euronovelou Ústavy (ústavní zákon č. 395/2001 Sb.), která zrušila speciální ústavní katogerii smluv o lidských právech, potvrzeny jako součást ústavního pořádku nálezem pléna Ústavního soudu č. 36/01 (publikováno pod č. 403/2002 Sb.). Ústavní soud vyložil článek 1 odst. 2 Ústavy o poctivém plnění závazků vyplývajících z mezinárodního práva tak, že bude posuzovat zákon, který je s nimi v rozporu, jako odporující ústavnímu pořádku. Tímto rozhodnutím se mezinárodní smlouvy o lidských právech vrátily do stejného režimu, v jakém se nacházely za původního znění článku 10 Ústavy. U jiných norem mezinárodního práva Ústavní soud takto široce derogační titul nespecifikoval. Důležitou pojistkou ochrany základních práv je ustanovení čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou základní práva nezadatelná, nezcizitelná, nepromlčitelná a nezrušitelná. Katalog základních práv lze proto rozšiřovat (resp. ve světle změn ve společnosti, sociálního pokroku a vědeckého a technického rozvoje je více „zviditelnit“, jak vyjadřuje například Charta základních práv EU, protože z definice je stát nemůže vytvořit), lze podrobněji upravit podmínky omezení jednotlivých základních práv a svobod, žádná změna Listiny však nemůže mít likvidační účinky vůči některému z již zaručených základních práv nebo svobod (narušovat jejich podstatu nebo smysl).
V takovém případě by se jednalo o ustanovení přijaté nad rámec zmocnění, které Ústava České republiky v článku 9 odst. 1 přiznává Parlamentu České republiky, a které proto netvoří platnou součást ústavního pořádku. Z teoretického hlediska je pro toto omezení působnosti ústavodárce určující odlišení moci ustavující a moci ustavené, kterému odpovídají dva subjekty normotvorby: jednak originární ústavodárce, jímž je lid, a jednak zmocněný či odvozený ústavodárce, kterým je Parlament České republiky, jehož působnost je vymezena ústavodárným aktem. Základní práva lze proto zrušit jen odstraněním stávajícho ústavního státu, aktem odporujícím Ústavě České republiky. V tomto smyslu se musí vykládat každý ústavní zákon přímo či nepřímo novelizující Listinu (ústavní zákon č. 162/1998 Sb., kterým se mění Listina základních práv a svobod (prodlužující přípustnou dobu zadržení osoby předtím, než je postavena před soud ze 24 na 48 hodin, ústavní zákon č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky (stanovující povinnost podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky, brannou povinnost a možnosti omezení práv za krizových stavů).
BBC World Service provedla výzkum, ve kterém se snažila najít odpověď na otázku, zda je přístup k inernetu základním právem. Tohoto výzkumu se zúčastnilo přes 27 tisíc dospělých lidí z 26 zemích světa. Podle informací agentury Reuters odpověděli čtyři z pěti respondentů, že považují přístup k internetu za základní právo. 50 procent respondentů pak věří, že by internet neměl být žádným způsobem omezován ze strany vlád. Odlišnosti se ukázaly v odpovědi na otázku, jestli by měl stát regulovat obsah. V Číně, Pákistánu nebo Turecku byla pouhá šestina tazatelů proti regulacím, naproti tomu respondenti v Mexiku, Nigérii nebo Jižní Koreji s regulacemi silně nesouhlasili.